Gilberto Freyre: Brazilské pomezí a plantáže

Gilberto Freyre: Pomezí a plantáže

Dějiny Brazílie poznamenaly od samých počátků dvě tendence, které jsou zdánlivě protichůdné, ale ve skutečnosti se doplňují. Mám na mysli pohyblivost skupin mužů, kteří rozšiřovali portugalskou Ameriku na sever, jih a západ, v protikladu k jiným sociálním a snad i biologickým typům mužů, kteří trvale zakotvili v pobřežní oblasti, od Maranhãa k São Vicente. Ti si z Portugalska přivezli postačující prostředky, aby mohli začít pěstovat cukrovou třtinu, používat k práci otroky a žít na svých plantážích téměř jako feudální páni.

Tito pěstitelé třtiny byli ještě více než hledači zlata vertikálními zakladateli Brazílie v tom smyslu, že tu někteří zapustili hluboké kořeny a pro sebe a pro své rodiny, někdy i pro své otroky, postavili nejen chýše či chatrče, ale pevné domy z kamene a cihel. Těmto panským sídlům se brzy začalo říkat „casa grande“, zatímco příbytky otroků získaly africké označení „senzala“. Ze stejně ušlechtilých a odolných materiálů, z jakých si stavěli domy, osadníci zbudovali i kostely či kaple a mlýny na cukrovou třtinu, a někdy je obklopili ušlechtilými, dlouhověkými stromy dovezenými z Asie, Afriky a Evropy: palmy, mangovníky, žakarandy; a ušlechtilými i chovnými zvířaty, původem rovněž ze starších kultur: koni, hovězím dobytkem a kočkami.

Muži trvale nomádští byli horizontálními zakladateli portugalské Ameriky, jež se velikostí téměř vyrovnala kontinentu. Přestože i mezi nimi byly rozdíly, ve své většině se vyznačovali dobrodružným duchem a láskou k individuální svobodě, přičemž obě tyto vlastnosti byly příliš silné, než aby jim dovolily usadit se na pobřeží a pohodlně žít v blízkosti kostelů a úředních budov, kde představitelé portugalské Koruny brzy začali vybírat daně; nebo aby svedli žít v blízkosti škol, vedených puritánskými knězi, či církevních soudů, jimž předsedali zástupci svaté inkvizice, dychtící objevit a potrestat náboženské kacířství či neuspořádaný sexuální život osadníků.

Nomádi, kteří postupovali na jih i na sever nebo se vydávali na západ hledat zlato a zajímat indiány, které pak prodávali plantážníkům jako otroky, se osvobodili od vlivu feudálně uspořádané společnosti založené na pobřeží usedlými; ti přišli z Portugalska s postavením, které si v Brazílii nejen udrželi, ale díky rychle vynášejícímu pěstování třtiny a cukrovarství v této části Ameriky ještě zlepšili.

Nomádi či „muži pomezí“ byli většinou jednoduší, založením a sociálními zvyklostmi dokonce lidé hrubšího zrna, a jejich domovní architektura neměla stálé znaky – bydleli v chýších skoro stejně primitivních jako indiáni, od nichž převzali i stravovací návyky a způsoby kočovného hospodářství –, zatímco někteří cukrovarníci v Brazílii zavedli či si tu uchovali panské způsoby, protože si mohli podržet šlechtické zvyky a stravovat se takřka stejně jako v Evropě. Někteří z nich si dokonce po dlouhá léta dávali z Portugalska dovážet víno a značnou část potravin, stejně jako módní šatstvo pro pány i dámy.

I když si nomádi v lesích, jako všichni odvážní průkopníci, mohli počínat docela nezávisle a v rámci toho požívali i velké a nepříliš křesťanské svobody mít mnoho žen, plantážník za nimi v tomto ohledu nijak nezaostával, neboť mohl mít vedle své manželky, kterou si přivezl z Portugalska nebo s níž uzavřel právoplatný sňatek v Brazílii, žen, kolik chtěl, a nemusel proto ani překročit hranice svého léna. Je sice pravda, že pravověrní kněží, a zejména jezuité, tyto praktiky a zlořády ve svých kázáních kaceřovali; nesmíme však zapomínat, že jedním z charakteristických rysů feudálně aristokratického řádu brazilských plantáží byla takřka neomezená moc pěstitelů třtiny, kteří byli v prvním století portugalské kolonizace Brazílie držiteli četných královských privilegií. Lidé obdaření takovými výsadami se mohli stát skutečnými pány tropů a jako takoví mohli hájit věc a zájmy Portugalska proti divochům i možným evropským rivalům. Vždycky když osadník jednal pro domo sua, posiloval tím zároveň portugalskou vládu v Americe a bělošská panská sídla či „casas grandes“ ztělesňovala portugalskou stabilitu brazilské pobřežní zóny víc než budovy státní správy. Stala se i fyzickým výrazem nového typu feudální či patriarchální moci, která pro svou izolovanost a soběstačnost zrodila silného ducha nezávislosti, ba dokonce vzdoru proti Koruně a republikánství.

Privilegia, jež portugalská Koruna poskytla prvním generacím pěstitelů cukrovníku v Brazílii, vysvětlují, jak se jejich „casas grandes“ staly nejdůležitějším typem portugalské usedlosti na brazilském pobřeží: jak jsem zmínil, důležitějším než budovy státní správy a než katedrály, soukromé kostely či čistě náboženské kláštery. Říkám „soukromé kostely“, neboť součástí architektonického komplexu každého domu či panského sídla byl vlastní kostel či kaple a místní kaplan poslouchal spíš plantážníka, zvaného senhor, nežli biskupa. A řekl jsem „čistě náboženské kláštery“, protože k založení některých klášterů podle všeho spíš než důvody čistě náboženské vedl úmysl hospodářsky využívat zemi a cukrovou třtinu pro ně pěstovalo velké množství otroků patřících mnichům či náboženským řádům, takže se tyto kláštery staly soupeři „casas grandes“. To ozřejmuje fakt, že i když se některé z mocných náboženských řádů aktivně účastnily osidlování Brazílie, místo aby se systematicky stavěly proti nekřesťanské svévoli plantážního systému, přijímaly ho jako ústřední hnací sílu koloniálního života a v rámci hospodářského uspořádání Brazílie se mu přizpůsobovaly.

Dalším očividným důkazem toho, jak se řeholníci přizpůsobovali zvykům a praktikám držitelů půdy a majitelů otroků, a někdy dokonce uznávali jejich nadřazenou moc, je fakt, že na rozdíl od španělské Ameriky nevynikala portugalská Amerika nikdy nádherou svých katedrál. Velkolepé katedrály by bývaly dávaly najevo existenci mocných biskupů, mocné církve a silného duchovenstva; v koloniální Brazílii však popravdě nikdy nebyla ani vskutku mocná církev ani silné duchovenstvo; nevyskytovali se tu ani vlivní biskupové, neboť každý významný pěstitel třtiny se vzdor oddanému katolicismu cítil ve vztahu k církvi jako jakýsi Filip II. a považoval se za mocnějšího nežli biskupové a opati.

To vysvětluje, proč se systém cukrovarských engenhos po většinu času střetal se správou jezuitů, kteří snadno nepřijímali nadřazenost plantážnického pořádku nad svým vlastním. Jezuitská představa vytoužené Brazílie se podle všeho zakládala na přísně teokratickém uspořádání, analogickém k „republice“, již založili v Paraguayi, a v takovém zřízení by „casas grandes“ či cukrovarská sídla s jejich harémy a jinými zlořády byla „špinavými skvrnami v zelenajícím se údolí“. Protože jezuité nedokázali zničit ani podlomit mocný plantážní systém, který se v Brazílii rozvinul, napnuli své síly k vybudování vzdělávacího systému, jenž by podrobil jejich vlivu syny bohatých osadníků stejně jako potomky indiánů. Jejich školy, kde se mladí běloši a indiáni učili latině a rétorice, se brzy proslavily; protože však nepřijímaly černochy ani míšence, není možno jezuity počítat k činitelům napomáhajícím rasovému amalgámu a etnické a sociální demokracii v Brazílii. Tento typ demokracie byl přímým plodem nomádského života a druhotným důsledkem aristokratického řádu plantážního systému, kde se rasy mísily bez omezení. (…)

Tak jako na starém Jihu Spojených států vedle sebe rostlo černé otroctví a bavlna s tabákem, rozvíjelo se v rozlehlých oblastech Brazílie pospolu černé otroctví, cukr a později káva. Dělo se tak tam, kde byli v průběhu koloniální éry či doby císařství statkáři zároveň politickými předáky, nebo ještě spíše pány (senhores) brazilské společnosti. V Brazílii se podobně jako ve Spojených státech tento monokulturní model rozpínal směrem na západ, zabíral čerstvější půdu a nesl s sebou otroctví a další instituce, až se spolu v některých oblastech země nomádi a statkáři setkali a vytvořili hybridní formy společenského uspořádání, jak se stalo v Matto Grossu, v Pará a v Rio Grande do Sul. Stejně jako ve Spojených státech, tento druh zemědělského hospodaření i v oblastech Brazílie, kde si plantážní systém ve větší míře uchovával svůj feudální ráz, často jen ničil půdu, připravoval místní obyvatele o plodiny, jimiž se živili, a vedl k velmi nevyvážené stravě.

Brazilští nomádi ve srovnání se statkáři více ctili zákony tropické přírody, a i když nevedli život nikterak vybraný, byl i přes svou kočovnou povahu zdravější než život usedlých pěstitelů, jejichž jídelníček v některých případech tvořily potraviny z Portugalska, a to v době, kdy se výrobky z Evropy do Brazílie málokdy dopravovaly ve vyhovujících hygienických podmínkách.

Na rozdíl od prvních generací pěstitelů, z nichž si mnozí přivezli ženu z Portugalska a jejichž potomci uzavírali sňatky mezi sebou, nepředstavovali většinu brazilských nomádů čistokrevní Portugalci, ale míšenci Portugalců a indiánů. Bandeiranti, Paulisté a později Cearané byli potomky Portugalců a Španělů, kteří žili s indiánskými ženami. V Severní Americe nemají tito předchůdci Brazilců obdoby, leda snad v kanadském métis. Díky nomádům, kteří se vydali zkoumat nové americké kraje, přestala být kolonizace brzy výlučně evropskou a zrodil se proces autokolonizace. Ten nakonec v Brazílii získal národní povahu a odpovídá tomu, co Normano popisuje jako „přizpůsobení existujících území hospodářskému životu národa, vnitřní národní kolonizaci“; zřejmě právem označuje tuto novou fázi brazilské kolonizace Brazílie za aspekt jevu, který Turner popsal jako „postupující pomezí“.[1]

Posuzujeme-li Paulisty, bandeiranty a Cearany podle toho, co dokázali, musíme konstatovat, že byli tím nejzářnějším příkladem míšenecké energie, jaký lze v Americe nalézt. (…)

Snadno pochopíme, proč se Paulisté střetli s jezuity, kteří uplatňovali v Brazílii stejnou politiku jako v Kanadě, a sice segregovali indiány umělým zřízením trvalého otcovského dohledu a předcházeli sňatkům mezi bělochy a domorodci či je mařili s odvoláním na teorii, že „mentalita indiánů není schopna výraznějšího pokroku“.

Někteří moderní antropologové v tomto ohledu s jezuity souhlasí: například Whethamovi (William Cecil Dampier a Catherine Durning) ve své knize The Family and the Nation[2] jezuity chválí pro jejich „nesmírnou vědeckou prozíravost a moudrost“ a považují je za průkopníky rasové čistoty na americkém kontinentě. Pokud by se však k té věci měli vyjádřit někteří významní antropologové, kteří se problematikou amerických indiánů a míšenců důkladně zabývali z pohledu biologie i sociologie, jako Boas, Dixon, Hooton, Gamio, Mendieta Núñez a Roquette Pinto, jistě by v jezuitské politice segregace nalezli méně „vědecké prozíravosti a moudrosti“ než v zakládání společných škol pro indiány a bělochy, které v Brazílii prosazovala královská Koruna a pod tlakem některých portugalských králů a státníků někdy sami jezuité.

První generace Paulistů nevzešly z žádné cílené politiky, ale z nedostatku bělošek či Evropanek v oblasti São Paula v 16. století. Dávný portugalský duch, který Camões opěval ve své proslulé básni, zavedl mnoho ctižádostivějších a smělejších Portugalců až do pralesů či do vnitrozemí tropické Jižní Ameriky, oplývajícího indiánskými ženami, a polygamie jim vynahrazovala životní útrapy. Mnoho Paulistů či bandeirantů se už z vnitrozemí nevrátilo; zůstali tam jako otcové míšeneckého potomstva a zakladatelé příštích provincií Minas Gerais, Matto Grosso, Goiás a Bahia. Město Santo Amaro založil například jistý João Amaro, který byl dlouhá léta nejzdatnějším mužem kraje. Paulisté si však rychle rozšiřovali obzory, takže přestali jen zotročovat indiány a prodávat je na plantáže při pobřeží a začali zakládat osady a města, hledat zlato a drahokamy a stavět se proti pronikání Španělů z jihu a z Peru. Tuto jejich mnohostrannou aktivitu již studovalo bezpočet brazilských historiků a geografů, jako Theodoro Sampaio, João Ribeiro, Alcântara Machado, Alfonso de E. Taunay, Basílio de Magalhães, Paulo Prado a Cassiano Ricardo, kteří se zabývali fascinující otázkou, jak se portugalská Amerika stala tak velkou částí amerického kontinentu. Jak si povšiml nejeden vykladač paulistské či bandeirantské povahy, první ctností těchto lidí byla rezignovanost, již někteří popsali jako „hraničící s fatalismem“.

Americký spisovatel L. E. Elliot říká, že bandeira „byla ve své vrcholné fázi kočující městem“, „komunita sjednocená společným zájmem“;[3] a Cassiano Ricardo v nedávno uveřejněném, snad až příliš přejném, přesto však podnětném a pronikavém eseji o bandeirách zjišťuje, že bandeiry víc než jaké jiné podniky přispěly k rozvoji etnické a sociální demokracie, Brazílii tak charakteristickému. Zatímco plantážnický systém byl svým založením, jak již jsem zmínil, aristokratický a jako demokratický se projevil jen ve svém vedlejším produktu – mulatovi, bandeiru chválí Antonio Ricardo a jiní stoupenci pro její bezvýhradně demokratickou povahu. Roy Nash se pokouší vysvětlit úspěch, jehož ona demokratická „putovní města“ či „komunity“ dosáhly, tím, že bandeiranti „tak jako bolševici“ představovali bojovnou menšinu, která byla díky své soudržnosti a sociální solidaritě schopna spolupráce.[4] Dílo vytvořené Paulisty i Brazilci z jiných částí země, kteří se vyznamenali v dějinách „pohyblivého pomezí“, zůstává fascinujícím případem schopnosti míšenců nejen vyvíjet nějakou činnost, ale vyvíjet ji ve vzájemné součinnosti. „Pohyblivé pomezí“ v Brazílii znamenalo vytvořit si způsob života a nové kulturní formy, vyžadující schopnosti, které by někteří zvlášť výmluvní příznivci nordické rasy chtěli přisuzovat dějinám a osobnosti svých čistě bělošských idolů.

Náš obdiv k prvním brazilským nomádům, bandeirantům, by nám však neměl dát zapomenout, že zatímco oni připojovali ke kolonii rozlehlá území, ani první generace pěstitelů cukrovníku z pobřežního pásu neměly snadnou práci, protože rutinní život zemědělců tu neustále narušovaly útoky indiánů a anglických a francouzských pirátů či korzárů, a zejména Holanďanů. Museli čelit i vzpourám černých otroků, ačkoli se nezdá, že by byly tak početné a nesmiřitelné jako v jiných částech Ameriky, snad díky tomu, že se jim od Portugalců a později od Brazilců dostávalo lepšího zacházení. Takový je závěr Brazilců, kteří studovali sociální dějiny země na základě toho nejobjektivnějšího a nejnestrannějšího materiálu: názoru cizinců, kteří poznali podmínky, v jakých žili otroci v různých částech či regionech Ameriky.[5] (…)

Hodnověrnější informace naznačují, že to byla doba nesmírného utrpení; že sociální podmínky měly k ideálu daleko a že hygiena či zdravotní péče byly tehdy z rodu bájí. Nikdo, kdo věc pozorně prostuduje, nemůže docela zavrhnout legendu o brazilských plantážích či o brazilské monarchii jako pouhý výplod sentimentální či literární fantazie, protože jak plantážnický, tak monarchický systém umožnily rozvoj lidských a kulturních hodnot, které dodnes představují jednu z nejcharakterističtějších tradic země. Bylo by absurdní, aby si Brazilci přáli návrat časů, kdy tyto hodnoty nejen platily, ale měly dokonce největší moc či si osobovaly největší nároky. Stejně absurdní by však bylo popírat, že si z té doby odnesli vynikající vlastnosti, a nikoli jen sociální a psychologický feudální komplex, který jako by vybavil většinu potomků panské třídy arogancí až sadismem, a většinu dětí otroků malou ctižádostí, přílišnou úslužností až dětinským a masochistickým chováním a způsoby.

Přesto nesmíme ani na okamžik ztrácet ze zřetele, že ani plantážní, ani monarchický systém nikdy v Brazílii neustavily neprostupné sociální přehrady a že mimořádně nadaní muži se vzdor svému nízkému sociálnímu původu mohli vyšplhat až na nejvyšší příčky brazilského aristokratického a monarchického řádu. A že majitelé plantáží měli ve zvyku vychovávat své mulatské levobočky, pokud za to stáli, se svými manželskými syny. Webster v Brazílii 19. století shledal, že se někteří bystřejší černoši, patřící blahovolnějším pánům, učí s jejich dětmi a že někteří po svém propuštění dosáhli významných úspěchů.[6] V Brazílii se tak plantážnický ani monarchický systém neprodyšně neuzavíraly sociální či politické demokracii; současné protidemokratické projevy jsou výsledkem velmi nedávného vývoje, protichůdného našim monarchistickým a plantážním tradicím. Obě byly ve svém úhrnu spíše spojením demokratických a aristokratických tendencí než výrazem bezbřehého despotismu, autokracie a diktátorství. Ty byly možná typičtější pro jiné hispanoamerické republiky v období caudillismu než pro monarchickou a aristokratickou Brazílii, kde plantážnický systém působil jako mocná republikánská protiváha jakýmkoli přehnaně autokratickým sklonům Koruny a Koruna brzdila přehnaně autokratické sklony majitelů plantáží. Z tohoto soupeření takřka stejně silných mocenských sil, které se navzájem neutralizovaly a respektovaly, vzešel demokratický či predemokratický stát, zdravější než některé hispanoamerické republiky, kde mohli pod titulem prezidenti dlouhá léta neomezeně a často despoticky vládnout vůdcové a diktátoři, generálové a dobrodruzi.

Nechci těm hispanoamerickým republikám, které měly své caudillos, upírat důležitost ani velebit Brazílii za to, že tu monarchie v kombinaci s aristokratickým systémem plantáží caudillismu zabránila. Kterákoli z nich by se mohla právem smát Brazílii, že sice neměla skutečné caudilly v 19. století, ale prošla si svým caudillismem po vyhlášení republiky roku 1889. Takovým caudillem byl třeba Pinheiro Machado, a to docela nedávno. Jeden luxusní caudillo, i když působící jako výjimka, byl v Brazílii ještě v době monarchie ministerským předsedou – ačkoli chodil ve fraku a nikoli ve vojenské uniformě a neměl v úmyslu rozpustit císařský parlament, byl nesnášenlivý k politickým rozporům a omezil politické strany na bezvýznamné skupiny. Míním markýze z Paraná, který si počínal císařštěji než sám císař. To však byla výjimka; a přestože to byl autokrat, a to velmi elegantní, nebyl to caudillo ledajaký.

Předsedové brazilských vlád v době monarchie pocházeli obyčejně z nejstarších plantážních oblastí – z Bahie, Pernambuca, São Paula, Rio de Janeira – a někteří nebyli jen politiky, ale i státníky. Jiní se stali obhájci velkých demokratických reforem: například Joaquim Nabuco. Často se stali nástroji veřejného mínění a to mě vede k tvrzení, jakkoli může vypadat paradoxně, že v monarchické a aristokratické Brazílii oněch zlatých časů plantážního systému lze spatřovat zdravější predemokratický stát než v některých hispanoamerických republikách 19. století, kterým vládli caudillové a zmítaly jimi revoluce.

Zabýváme-li se plantážním systémem, který převládl v Brazílii, budeme mít sklon srovnávat ho s tím, jejž nalezneme v jiných částech Ameriky, zejména na Jihu Spojených států. Plantážnický systém měl, pokud jde o rasovou nadřazenost a podřadnost, v anglosaské Americe pravděpodobně pevnější aristokratickou strukturu než v Brazílii, kde tento předsudek nikdy nezakořenil tak pevně jako mezi Anglosasy. Přesto jisté rasové předsudky mezi Brazilci v plantážnických oblastech panovaly a vyskytovaly se i společenské rozdíly mezi pánem a otrokem, mezi bělochem a černochem, stejně jako mezi starcem a mladíkem či mužem a ženou. Našlo by se však málo brazilských aristokratů, kteří by na rasovou čistotu dbali tak přísně jako většina anglosaských jižanských aristokratů. Silnější než rasová hrdost u nich byla hrdost rodová a muži v brazilském systému utiskovali ženy snad ještě víc než na starém Jihu. Přesto se vyskytly i výjimky, které se staly hlavou rodiny či stanuly v čele plantáže. Můj dědeček jako dítě jednu takovou poznal; jmenovala se Dona Felícia a její otroci, děti a manžel byli známi jako otroci, děti a manžel Dony Felície. Tato dáma s sebou nosila bičík, aby mohla děti, otroky a dokonce i manžela kdykoli ztrestat. Takové případy však byly výjimkou.

Prvky, které spoluutvářely brazilské fazendy se prakticky nelišily od severoamerických plantáží; jedním z nich byla bezpochyby kuchyně. „Trojici“, již navrhl guvernér Taylor z Tennessee na pomník Starého Jihu Spojených států, by kterýkoli brazilský sochař mohl využít pro podobný pomník Starého brazilského Severu. Jeho myšlenka by se dala rozšířit z oslavy národní na oslavu „Staré Plantáže“ celého amerického kontinentu, takže by pak zahrnovala nejen Brazílii, ale i jiné oblasti či regiony hispánské, anglosaské, francouzské a holandské Ameriky. Taylorova „trojice“, kterou tvořili „starý noblesní plantážník urozeného původu, příjemného zevnějšku i vystupování“; „strýček z plantáže, ebenová replika pána, jemuž tak oddaně slouží“ a „černá mammy s mohutným poprsím v pestrobarevném turbanu, čisté zástěře a s rozzářenou tváří, přítelkyně všeho živého v chatrčích i panském domě“, odpovídá tradici společné všem americkým oblastem aristokratických plantáží. (…)

Profesor Francis Pendleton Gaines ve své knize The Southern Plantation vydané v New Yorku roku 1925, tedy tři roky předtím, než jsem svůj první pokus o vystižení brazilské plantáže uveřejnil já, mluví o dalších typech důležitých pro jižanský systém či komplex: „mladá veselá Dixie“, „mladý pán“, „prototyp černošského zpěváka“.[7] Profesor Thompson zmiňuje „kočího“[8] a profesor Cotteril připomíná „šafáře“, otroky obecně nenáviděného.[9] Všechny tyto postavy a sociální typy, které vzešly z „odloučeného života na plantážích“, se v Brazílii vyskytovaly. Na pomníku plantáži bych z brazilského pohledu rád viděl paní domu; zemědělského otroka; molequa, černošského chlapce, který byl trpělivým, až masochistickým společníkem bělošských dětí; stejně jako mladou mulatku, jíž se v Brazílii říkalo mucama a která byla „společnicí bílé paní“. Na skutečnou oslavu hrdinů minulosti by to byl pomník poněkud přetížený. Podle některých architektů a sociologů by však právě takhle měla většina pomníků vypadat: měly by být oslavou skupin a nikoli jednotlivých hrdinů.

V Brazílii, stejně jako na Jihu Spojených států, nebyli všichni cukrovarníci „noblesní“, „urození“ ani „příjemného zevnějšku i vystupování“. Rozdíl mezi jižanskou plantáží Spojených států legendy a skutečnosti, na nějž ve svém erudovaném eseji upozorňuje profesor Gaines, by měl být uplatněn i pro oblast plantáží brazilských; jejich obhájci vykreslují minulost v příliš růžových barvách. Jak jsem sám podotkl v jednom eseji o zemědělských oblastech Brazílie, ne všechny domy na plantážích, dokonce jen menšina z nich, byly z architektonického hlediska skutečnými panskými sídly a dobrá tabule, zdravá a bohatá, byla málokde pravidlem a nikoli výjimkou; ne všichni pěstitelé cukrovníku byli šlechetní a poctiví – někteří cukr míchali s pískem; mnozí byli karbaníci; někteří trvale vězeli v dluzích a neměli valnou představu, jak jim jdou obchody, jaké mají výnosy a kolik otroků, jak se stalo plukovníku Dangerfieldovi, hrdinovi románu Vzhůru na západ! Jamese K. Pauldinga. Jiní našli zalíbení v pití, nikoli však dobrého, uleželého vína, ale prachsprostého rumu či cachaçy. Pokud jde o syny z vážených rodin, ne ze všech se stali státníci, řečníci, literáti, biskupové, generálové či admirálové; mnozí si do zralého věku podrželi jako jedinou zálibu vášnivou posedlost koňmi, černoškami a kohoutími zápasy. V oblasti brazilských plantáží – tak jako ve Spojených státech – byly neorganizované koňské dostihy nejen sportem, ale institucí bezmála náboženské povahy. Podobným podnikem byl lov. A tak jako na Jihu Spojených států – jak to popsali Phillips, Gaines a Thompson – stál feudální život v oblastech brazilských plantáží na hospodářsky ošidném či nejistém základě. Tady jako tam v době otrokářství provázelo hospodaření pěstitelů, nejprve cukrové třtiny a později kávy, velké mrhání, špatné využívání půdy, neznalost vědecky podložených zemědělských postupů a malá efektivita práce; toto hospodaření tak jako na Jihu vyústilo často v to, co profesor Gaines nazývá „bankrot vedoucí k rozdělení hospodářství, po němž někdy následovalo přesídlení na západ“. V Brazílii bylo obvyklé řešit ztrátu plantáže přestěhováním do některého města na pobřeží, kde se bývalý majitel smířil s průměrným živobytím subalterního úředníka. Synové dříve zámožných plantážníků se stávali advokáty, soudci či lékaři v městech patřících k pomezí.

Záminkou k shromáždění mnoha venkovských rodin byly v oblasti plantáží slavnosti. Největším svátkem roku byl pro brazilské cukrovarníky, přinejmenším na nejstarších a nejtypičtějších plantážích, pravděpodobně předvečer červnového svátku svatého Jana. Uvnitř panských sídel, kde se stříbro – představující běžný luxus – a naleštěné sklo objevily v celé své kráse, se tančilo po evropsku, kdežto venku černoši kolem velkých ohňů, zažíhaných stejnou měrou na počest svatého Jana jako k odehnání ďábla, tancovali africké tance, zejména sambu. Tyto slavnosti provázela hojnost jídla a zvlášť napečené cukroví, zejména z kukuřičné mouky. Svatojánská noc byla pro Brazilce svátkem, který se vyrovnal jižanským vánocům.

Se svatojánskou nocí byla spjata jedna portugalská tradice, která se za starých časů v Brazílii dodržovala, a sice zvlášť se umýt a vykoupat; zmiňuji se o ní proto, že koupání měli Brazilci odjakživa ve velké oblibě: jak v 19. století v oblasti plantáží zaznamenali i evropští cestovatelé, lázeň si často dopřávali víc než jednou denně. Warren, Američan, který navštívil Brazílii v polovině minulého století, uvádí, že první výjev, který po vylodění upoutal jeho pozornost, byla skupina osob obojího pohlaví a nejrůznějšího věku – prostých lidí –, kteří se koupali v řece. Dodává, že mezi nimi zaznamenal „několik pěkně utvářených indiánských dívek slynoucích velkou krásou, které se cákaly ve vodě jako houf veselých sirén“.[10] Šlechta se tak pohansky nechovala; v řekách, které byly téměř soukromým majetkem plantáží, měla soukromé lázně z palmového listí, kde se dámy denně koupaly a vzhledem k tomu, že plavání bylo jedním ze sportů typických pro plantáže, jako šťastné sirény plavaly i ony.

K velkým dnům na brazilských plantážích patřila, docela jako na starém Jihu Spojených států, také svatba. K ní však v Brazílii musíme připojit křtiny bělošského dítěte a den, kdy se poprvé v roce spouštěl cukrovarský mlýn. U té příležitosti se vždy konala významná náboženská a společenská slavnost, při níž plantážní kaplan či jiný kněz nebo mnich museli pokropit svěcenou vodou první stébla cukrovníku, která měla mlýnem projít.

Brazilské plantáže se pyšnily svou pohostinností a je pravděpodobné, že v Brazílii ani na severoamerickém Jihu nebyla pýcha na dobrou tabuli, k níž lze velkoryse pozvat člověka na cestách, jen výrazem „okázalé rozmařilosti“, již tak přesně popsal profesor Veblen, ale i projevem takzvaného stádního instinktu, vystupňovaného samotou. Návštěvníci všech kategorií měli právo zasednout ke stolu s pánem či majitelem plantáže a ulehnout v některém z pokojů pro hosty. Z této přehnané velkorysosti se v Brazílii zrodil zvláštní osobnostní typ papa pirão, jak bývali označováni lidé, kteří jezdili od plantáže k plantáži, všude je častovali tím nejlepším, co měli, a oni za to jen klábosili, kouřili doutníky a hráli karty. Někteří takoví příživníci se tomuto typovému vymezení poněkud vymkli, protože byli zároveň jakýmisi šašky či prosluli svým humorem, vtípky a žerty. Někteří brazilští pěstitelé měli po způsobu dávných králů své vlastní šašky; jiní si kromě plantážní kapely tvořené černochy vydržovali i klauny a akrobaty.

Institucí brazilského plantážního systému, k níž nenacházím na Jihu Spojených států ekvivalent, je privátní kaplan. Soukromým plantážním kaplanem býval nějaký člen rodiny a jako takový se řadil spíše do kategorie staromládeneckých strýčků či ovdovělých dědečků než kněží, striktně podléhajících biskupskému dohledu. Tito muži podléhali plantážníkovi, který jejich dobré služby někdy velkoryse odměňoval, a neměli na starosti jen bohoslužebný a náboženský život bělochů a otroků, ale byli také domácími preceptory dětí, které vyučovali gramatice a náboženské dějepravě a připravovali je na vstup do vojenské či námořní akademie nebo prostě do armády či námořnictva, do vlády, diplomacie, veřejné správy či advokacie, církve či kněžství, a v případě těch nejpokrokovějších do lékařského stavu. Z císařovy iniciativy se Císařské lékařské akademie v Brazílii staly školami, jejichž tituly se společenskou prestiží vyrovnaly titulům získaným na tradičních právnických školách v Recife a São Paulu. Rodina musela mít po jednom knězi v každé generaci a nedostát tomuto nároku se považovalo takřka za společenskou pohromu. Rodiny v těch časech bývaly početné – po deseti, dvanácti i patnácti dětech od jedné matky, po dvaceti i více, pokud se šlechtic oženil víckrát, jak bylo běžné –, takže nebylo výjimkou, že aspoň jeden syn cítil skutečnou náklonnost být knězem či mnichem v některém z mnoha brazilských klášterů. Pokud žádný syn takové povolání necítil, bylo kněžství často vnuceno nejmladšímu, a to i proti jeho vůli. To vysvětluje, proč bylo v patriarchální Brazílii tolik velebníčků a mnichů, které nepřitahoval ani kněžský, ani klášterní život; tento stav nešel ani tak na vrub církve, která takové adepty přijímala, aby si udržela klérus z řad synů šlechty, jako na vrub aristokratického plantážního systému, který si podmanil takřka všechny stránky brazilského života. (…)

Toto obětování mladých mužů, jež nebylo to ani tak dílem náboženského uspořádání jako patriarchálního řádu, který mládež i náboženství ovládal, ustalo až na konci 19. století. Dědictvím plantážnického systému zůstává nicméně to, jak Brazilci tíhnou k povoláním, která kdysi bývala pro urozené jediná vhodná – ve vládě, diplomacii, právech, veřejné správě, lékařství, kněžství, vojsku či armádě. Takto se do nedávné doby chovali nikoli už zchudlí šlechtici či dekadentní potomci šlechtických rodin, ale arivisté dychtiví je napodobovat. S takto zakořeněnými předsudky se přes svou sílu těžko vypořádává ještě dnešní, protisměrná reakce. Je zřejmě mimo pochybnost, že brazilský plantážní systém zcela založený na otrocké práci u mnoha Brazilců přivodil vyhraněně aristokratický přístup k manuální práci, k obchodu i k technickým a průmyslovým činnostem. To do jisté míry vysvětluje, proč v Brazílii portugalský venkovan vynikl jako majitel koloniálu, Francouz jako obchodník módním zbožím, Angličan a později Němec a Severoameričan jako velkoobchodníci, inženýři, odborníci v průmyslových a technických odvětvích, konstruktéři železnic a dopravních prostředků; z Italů, Němců a dalších Evropanů se podobně jako z Japonců stali prosperující statkáři, zatímco brazilští starousedlíci nebo ti, kteří k nim nepatřili, ale považovali za elegantní a záhodné je napodobovat, se nadále stávali bakaláři umění či doktory práv, filosofie nebo medicíny, kastou úředníků nebo intelektuálů s rukama příliš jemnýma na to, aby se mohli věnovat nedůstojné práci, a kteří se nadto považovali za pány příliš kultivované či urozené, než aby se pouštěli do soutěže s materialistickými přišelci. Někteří pozorovatelé soudí, že tento komplex urozených je jedním z nejnebezpečnějších důsledků brazilského plantážního systému, protože mnoho Brazilců, kteří se cítí povzneseni nad životní shon, se místo práce uchyluje k loterii, pochybným hernám, všemožnému hazardu a dobrodružství. Hra v karty byla s brazilským plantážním systémem těsně spjata a z toho, co jsem četl o plantážích ve Spojených státech, soudím, že nejinak tomu bylo i tam. Před několika lety jsem v jednom brazilském archivu nalezl listinu nasvědčující tomu, že prvním brazilským tiskem z koloniálních časů nebyl časopis ani kniha, ale balíček karet.

V koloniální Brazílii se konaly býčí zápasy, nikdy však nenabyly takového významu jako v Mexiku či Ekvádoru, snad proto, že pěstitelé cukrovníku neměli to srdce nechávat své koně a dobytek, na nichž jim velmi záleželo, hynout v zápasech; koně brazilští plantážníci stejně jako Jižané, jak bylo řečeno, milovali. Bohatí se pyšnili počtem svých skvělých koní bezmála jako počtem svých manželských a nemanželských dětí nebo otroků pracujících v domácnosti a na polích. Někteří tak milovali jezdectví do té míry, že se na koni naučili provozovat akrobatické kousky. Jiní byli i na to moc líní či příliš blahobytní. Ti cestovali v sítích nebo v nosítkách, neseni otroky jako nějací hindustánští princové. (…)

Dalším rysem podobným u pánů obou těchto oblastí byl přílišný individualismus. Konstatování plukovníka Allstona, který o jižanských plantážnících řekl, že „nebyli zvlášť nakloněni společnému postupu“, lze vztáhnout i na brazilské pány cukrovníku a pěstitele kávy, ačkoli ti nakonec v Brazílii výhodnost spolupráce pochopili. Pokud jde o vliv plantáží na brazilský intelektuální život, zdá se, že brazilský systém, snad pro to, že byl mocnější, předčil systém severoamerický v množství nadaných spisovatelů a profesorů, nepočítaje v to státníky, řečníky a diplomaty, kteří z něj vzešli. Jeden majitel plantáže je autorem nejlepšího slovníku, jaký kdy v Brazílii vyšel. Jiný sepsal v Bahii počátku 16. století národopisné pojednání. Z oblasti plantáží pocházela babičky Thomase Manna, která byla Brazilka. Na plantážích se narodila řada brazilských esejistů, básníků a umělců. K brazilským panským sídlům patřily stejně jako k jižanským významné knihovny a někteří plantážníci posílali syny na studie do Evropy.

Byly časy, kdy badatelé zabývající se výsledky soužití bělochů a černochů na brazilských plantážích příliš zdůrazňovali jeho stinné stránky. Zdá se mimo pochybnost, že otrokářství posílilo ve vrstvě brazilských bělochů, kterou ovlivnilo nejbezprostředněji, despotický individualismus provázený velkou bohorovností a výrazným odporem k manuální práci. Brazilskou kulturu ale na druhou stranu velmi obohatilo soužití bělošských dětí s černošskými starci a stařenami, kteří jim vyprávěli pohádky prosycené lidskostí a dobrotou a v tomto ohledu mnohdy nadřazené tradičním příběhům z učebnic. Otroctví umožnilo brazilské vládnoucí třídě bezstarostný život, který jistému počtu talentovaných mužů z jejích řad dovolil studovat lepší způsoby a prostředky, jak zrušit feudalismus a rozvíjet demokracii; demokracii, která se zakládala na znalosti takzvané biologické nadřazenosti a podřadnosti ras nebo tříd. Ze starého plantážního systému vzešli mužové, kteří působili v brazilském životě a umění jako skutečná demokratická síla, ať už to byl v minulosti Joaquim Nabuco a Sílvio Romero nebo dnes José Lins do Rego a Cícero Dias. Všichni ti jako by uznávali, nakolik pro Brazílii platí Phillipsovy postřehy o plantážích Severní Ameriky: v plantážnickém systému neexistoval bič „neosobnosti a lhostejnosti, které mívají vrch v dnešních továrnách, kde rytmus udávají elektrické stroje a vlastníci nemají k zaměstnancům mimo pracovní dobu sebemenší vztah“.[11] Jakkoli se to může zdát zvláštní, většina despotů, caudillos a protidemokraticky vystupujících vůdců, kteří se v Brazílii vyskytli, nepocházela z oblastí plantáží, ale odjinud.

In: Druhý břeh Západu. Iberoamerika jako soužití kultur. Praha: MF, 2004

[1] J. F. Normano, Brazil, A Study of Economic Types (Chapel Hill 1935), s. 2

[3] Brazil: Today and Tomorrow (New York 1917), s. 28.

[4] The Conquest of Brazil (New York 1926) , s. 104.

[5] Gilberto Freyre, „Social Life in Brazil in the Middle of the 19th Century“, The Hispanic American Historical Review V, 4, 1922, s. 597-628.

[6] W. H. B. Webster, Narrative of a Voyage to the South Atlantic Ocean, Londýn 1834, s. 43.

[8] Edgar T. Thompson, „The Plantation: the Physical Basis of Traditional Race Relations“, in: Race Relations and teh Race Problem (Durham, 1939), s. 214.

[9] R. S. Cotteril, The Old South (Glendale, 1939), s. 268.

[10] John Esaias Warren, Pará, or Scenes and Adventures on the Banks of the Amazon (New York, 1851).

[11] U. B. Phillips, American Negro Slavery (New York, Londýn, 1918), s. 307.